Barbora Gábová

Líbí se mi, když v člověku zůstane trocha dětskosti.

Barbora Gábová je milovnicí přírody, tvoření, alchymie a lidskosti. Momentálně se živí jako kuchařka a pekařka žijící na ostrově Fuerteventura, konkrétně na malé retreat farmě, jejíž prostory i pronajímá. Je to čistá duše, která z jídla tvoří umění a z které neucítíte nic jiného než dobrotu a srdečnost.

S Barborou jsme si kvůli vzdálenosti, která nás od sebe dělila, zavolaly alespoň na videohovor. Již v prvních pár minutách bylo jasné, že i když jsme obě spíše introvertní povahy, bude to velmi příjemné a přirozené povídání. Z rozhovoru se tak rázem stala samovolná konverzace plná úsměvu a čiré inspirace.

Jak jsi se dostala k pečení?

Už od malička mě bavilo být v kuchyni. Ať už s babičkami, či maminkou. Vždy jsem se ráda starala o lidi. Začalo to kašičkami a lektvary, no a došlo to až sem. Dělám ráda s hlínou a rukama. Tohle je poměrně podobná práce, akorát se to pak dá sníst, což je fajn. (smích)

Vzpomínáš si na první perníčky, které si kdy upekla a ozdobila, a kdy sis poprvé uvědomila, že to, co tvoříš, se ti opravdu líbí?

Konkrétně si asi nevzpomenu, ale co vím, tak se mi vždycky líbilo, co jsem tvořila. Už jako malá, právě třeba s babičkami. Nikdy jsem neměla ráda dokonalost. Naopak mi na trhu nedokonalost chybí. Takže se má práce od mých dětských let zas tak moc neliší.

Co tě při pečení a zdobení nejvíce inspiruje?

Asi právě to dětství. Ta hravost, jednoduchost, nevinnost. Líbí se mi, když v člověku zůstane trocha dětskosti. Miluji dětské malůvky, mám jimi vyzdobený celý byt. Inspiruji se také přírodou, uměním, oblečením, které ráda nosím. Vlastně takovou všedností, která mě obklopuje. Víc nehledám.

Už když začínáš péct, tak víš, jak by měl finální produkt vypadat?

Začínám nákresem, ale pak to stejně vždycky změním. (smích) Je to postupný a měnící se proces, ale vlastně se mi to tak asi líbí.

Chtěla ses vždycky živit kuchyní? Kdy přišel ten zlom, kde sis uvědomila, že se jedná o povolání?

Nechtěla. Jako malá jsem tedy měla takovou naivní myšlenku, že budu pracovat s krásnými surovinami a u práce si budu i čistit hlavu. Pak jsem se ale dala na jinou cestu. Začala jsem studovat zahradní architekturu a mým snem se stalo dělat mořskou biologii (což stále trvá). Nebyl to tedy můj prvotní plán, i když tedy sama moc neplánuji. Dělám to, co mě dělá šťastnou. A toto mě momentálně šťastnou dělá. Nemuset se vázat, být svým pánem. To je přesně to kouzlo, které má osobnost potřebuje.

Tvé povolání je zároveň tak trochu tvou terapií a koníčkem. Nemá to i své mínusy? Jak bojuješ s tím, aby se z radosti nestala povinnost?

Určitě. Jsou chvíle, kdy mám zakázek tolik, že se dvě noci nevyspím. Někdy se tak stane, že je toho tak moc, že opravdu dojdou síly a chuť. A pak je to bohužel znát i na výsledku. Ale to je asi jako u každého povolání, když to člověk nedělá srdcem a s radostí. Naštěstí se mi to nestává moc, ale když už je to na hranici, tak to poznám. A řeknu si dost. Netroufla bych si na nějakou obří zakázku, kde budu vědět, že bych se čtyři dny ani nestihla najíst. Ale i tak nezapomínám, že je to má práce. Každý to známe. Někdy nás práce trochu štve, jsme unavení. Takže to beru i takhle. Jsem ale zastáncem toho, že život je moc krátký na to, abychom dělali práci, která nás nebaví nebo štve. Takže si ráda určuji hranice.

Každý den pracuješ s jídlem. Co se ti tedy vybaví, když se řekne ‚jídlo‘?

Základ nás. To, co nás živí. Věřím v intuitivní jezení. Naše tělo si umí říct, co chce a co potřebuje. Je to pro mě velká součást života. Jsme to, co jíme. Proto se snažím čerpat z těch nejlepších zdrojů, vařit z těch nejčistších surovin. Všichni jsme ale jen lidi a někdy to prostě nejde. Osobně miluji sladké, a tak to prostě je. Miluji ale zkoumat podrobnosti. Ten pravý původ jednotlivých potravin, surovin a koření. Tu cestu, ten koloběh.

Z jídla tvoříš umění. Není ti líto, když se vzápětí tvůj výtvor sní a tvá práce zmizí?

Je to taková pomíjivá krása, že? (smích) Vlastně mi to asi nevadí. Lidi to takhle hodně vnímají. Často slýchávám, že je škoda to jíst. Beru to jako lichotku. Naopak by mě mrzelo, kdybych tvořila z jídla umění, které se po čase vyhodí a nesní. Nemám ráda plýtvání. Těší mě, že to lidi nasytí, že jim to udělá radost a příjemnou vzpomínku.

Co tedy chceš, aby lidé cítili, když tvá jídla ochutnají? A jaké pocity to naopak probouzí v tobě?

Chtěla bych, aby to brali jako já. Že se dá jídlo vnímat všemi smysly. Já třeba prvotně jím očima. Pak člověk jídlo ucítí a pak až jí. Chci zanechat tu hezkou vzpomínku. U jídla je ale tak jako tak nejdůležitější chuť. Takže na tom mi záleží hodně. A já mám moc velké štěstí na lidi, protože vždy všem chutná, a i se ke mně hodně lidí vrací. A když se člověk vrátí, tak to nejspíš znamená, že jsem splnila, co jsem splnit měla. To je to nejlepší, co se může stát.

Když se odkloníme od jídla, ty jsi měla během svého života možnost žít na několika místech po světě. Kde se cítíš opravdu doma?

Doma jsem určitě nejvíce v Česku. Mám tam rodinu i ty nejlepší přátele. Takže opravdový domov bude asi navždy tam. Mým domovem ale z části určitě začíná být i Fuerteventura. Možná proto, že jsme tu vlastníma rukama vytvořili krásnou farmu, do které byla věnována spousta energie. Mám tu své místo, na kterém se mi dobře tvoří. Kuchyň podle svých představ. Jsou to takové dva světy. Pocitově je domov v Česku, místem je to Fuerteventura.

Jak vůbec vznikl nápad přestěhovat se na Kanárské ostrovy?

Asi jsem nikdy neměla rozhodlé přímo Kanárské ostrovy, od malička mě to ale táhlo do zahraničí k oceánu. Prostě shoda náhod. Byla jsem tu před lety na dovolené, objezdila všechny ostrovy na jachtě a zalíbilo se mi tu. Je to pořád relativně blízko Česku, stačí sednout na přímé letadlo a jste tady. Po pár letech jsem se sem vrátila a dozvěděla se o tomto místě. Pak už to bylo samé rychlé rozhodnutí. Asi osud. A trocha bláznivosti. (smích) Ale jsme tady. Myslím, že jsme utvořili vážně krásné místo. Je samozřejmě těžké nechat svůj dosavadní život na chvíli v Česku, ale hodně mi to dalo. Určitě víc, než to vzalo. Pro mě je tento ostrov ohromně inspirující, protože je úplně jiný. Je tu málo zeleně, samé kaktusy. Ale když se člověk podívá hlouběji, je to něco. Čistý vzduch, pozitivní energie a hodně sluníčka.

Jak bys na Vaši farmu pozvala někoho, kdo Fuerteventuru vůbec nezná?

Člověk to tu může pojmout z mnoha úhlů. Fuerteventura je surfařský ostrov, ale dá se tu i třeba jezdit na kole, chodit, meditovat nebo dělat yogu. Být jen tak sám se sebou. My se nacházíme ve vesničce Tindaya. Ta je pojmenovaná po posvátné hoře, na kterou se z oken díváme. Tato hora je pro svou historii a energii známá prakticky po celém Španělsku. Přímo naše farma má velikou zahradu, kde pěstujeme ovoce a zeleninu, pronajímáme tu apartmány i týpíčka, vaříme pro ubytované a máme hodně zvířat, což je skvělé. Slepičky, ovečky, kozy, oslíky a tak dále. Teď jako nový projekt ještě stavíme yoga shalu. Místnost na meditování, cvičení, nebo na cokoliv, na co má člověk zrovna náladu a chuť.

V životě jsi toho už dost procestovala. Změnil se po pobytu v zahraničí a momentální pandemické situaci tvůj pohled na cestování?

Určitě jsem opatrnější. Snažím se ale udělat všechny možné kroky pro to, abychom znovu cestovat mohli. Osobně jsem žádnou brzdu, co se cestování týče nepocítila. Nebojím se. Vím o sobě, že jsem opatrná. Jako u vaření vím, kde mám hranice. Nepříjemnosti jsem určitě zažila, ale ne nic, co by mi neumožnilo cestovat či někoho navštívit. Snažím se být vůči lidem ohleduplná. A o tom to myslím je. O vzájemné ohleduplnosti. Je to prostě na každém z nás.