Nechávej si nějaká tajemství, neříkej všem všechno
Věta, která ve mně vězí už nějakou dobu, opakovaně vyřknutá jedním blízkým během posledních pár měsíců. Věta, která pokaždé, když slyším, vyřezává do mého mozku těžkopádný otazník. “Jak to myslí? Čeho se to týká? Proč to má vůbec potřebu říct? Tahle věta je pro mě totiž provázaná s faktem, jak moc si toho neříkáme a za jak moc se stydíme.
Jestli celý život pracuju sama pro sebe s něčím konkrétním, tak je to lámání tabu. Od puberty jsem se bavila velmi otevřeně o sexu, ráda se pobavím s relativně cizími lidmi o terapii a podobně. Někdo by jednoduše řekl, že nemám filtr, ale pro mě je to debata o faktech, jako bych se bavila o tom, jaký sýr si kupuju, proto mi to nepřijde divné. Přiznám se, že tajemství je pro mě do určité míry provázané s pokrytectvím. Něco, za co se stydím, co nechci nikomu říct, ale zároveň jsem to udělal, nebo to dokonce dělám rád a bojím se, že mě za to lidi budou soudit. A tak se pak stává, že lidé pod tlakem svého tajemství raději hlasitě ukazují na někoho jiného, aby náhodou světlo reflektoru nepadlo na ně a krmí tak svět dalším pokrytectvím. Ale upřímně, kdo za svůj život někdy něco neřekl jen proto, že se bál, že ho lidi za to budou soudit? Nebojte, Kdybychom se měli hlásit, budu se s vámi hlásit v první řadě, taky jsem vinna.
Vždycky si vzpomenu na film Fotograf o panu Saudkovi. Když pominu snímek jako takový, film ve mě rezonoval dlouho s jednou scénou, kdy pan Roden, představující Saudka sedí zády ke kameře ve sprše a jen tiše říká: “všichni jsou pokrytci. Já žiju svůj život otevřeně a lidi na mě jen utočí.” Celé se to pak protlo, když jsem byla poprvé u mistra v ateliéru na focení, poslali mě převléct se do vedlejší místnosti, ve které byly všude kolem dokola papírové obaly německého porna, odhadem tak z 80., 90. let. Jak já se musela smát, tak krásné to bylo.
Silně mě přitahují lidé žijící autenticky. Nebojící se padnout, nebojící se sdílet příběhy, za které jiní by se propadli studem. Tady by se hodilo říci, že i to je důvod, proč se cítím tak dobře mezi lidmi z queer komunity. jejich otevřenost a zranitelnost, příběhy a síla úplně obyčejných lidí, kteří sami jen chtějí být milování a viděni stejně, jako ti ostatní.
A to bude zřejmě ten důvod, proč se snažím být tak otevřená, proč tak moc potřebuju být transparentní. Ano, je to sice i kvůli ostatním, kterým by mohl můj příběh nějakým způsobem pomoci, ale hlavně je to kvůli mně. Jestli jsem vyrůstala vedle Vladivojny, nebo vedle Kittchena, chtěla jsem jen vedle nich vyrůst v člověka, který se nebude muset stydět, protože nemá za co. Všichni padáme, všichni nerozumíme, běsníme, pláčeme a hlavně, chceme být viděni za to, co opravdu jsme a do toho mi tajemství nepatří.
Ve velké míře my tady v tomto směru pomohl uvědomění si, že nejsem odpovědná za emoce ostatních. Ano, jakým způsobem říkáme lidem věci, je zásadní, ale to, že to v lidech vyvolává různé emoční reakce je věc, která se stane bez ohledu na to, jak to řeknu. A ta jejich reakce bude ovlivněna podle jejich vlastní životní zkušenosti.
Takže takhle jsem vlastně zjistila, že lidé, kteří proti něčemu nejhlasitěji protestují jsou většinou ti, kteří byli nejvíc ublížení a sami skrývají nějaké tajemství, za které se třeba zcela zbytečně stydí. Že nejsem odpovědná za pocity ostatních si musím připomínat pokaždé, když něco zásadního chci říct. Jediná věc, za kterou jsem opravdu odpovědná je, když na mě někdo zaútočí, protože má nějakou vnitřní bolest ze svého skrytého tajemství, nenechat se tím rozhodit, protože já vím, jak to mám vůči svým tajemstvím a vůči tomu, za co se stydím – nemám sebemenší tušení, jak to má ten člověk a tím, že bych na něj mohla zaútočit, mu to třeba můžu ještě zhoršit, nebo ho zatvrdit. Být odpovědný za své vlastní emoce je jedna z věcí, kterou bych hrozně chtěla, aby nás učili na škole. Patří to pro mě do stejné kategorie jako nerozčiluj se, když ti někdo řekne ne.
Photos: Petr Weigl