Jana Plodková: Herectví miluju, ale s vášní už nakládám opatrně
Milá, empatická, vtipná a pokorná. Se superlativy bychom mohli ještě klidně pokračovat. Ale není to úplně potřeba. Činy mluví za tuto herečku mnohem přesněji. Když řekneme, že je Jana Plodková klenot českého herectví, mnozí budou souhlasně přikyvovat. Sluší jí to v mnoha hereckých polohách: v trošku ztřeštěných komediích, pohádkách, ale i srdcervoucích dramatech.
Vést rozhovor s někým, kdo po kapsách nosí osvěžující nadhled a umí ho aplikovat i do své každodennosti, je vždycky velmi příjemný úkol. S herečkou Janou Plodkovou jsme si povídali převážně o filmu Němá tajemství, který od září běží v kinech. Dramaticky laděný příběh se s hlavními hrdiny vůbec nemazlí. Jak se Jana cítila v roli Eriky, které se zčistajasna otočil život vzhůru nohama? A jak moc prorůstá vášeň do její práce a osobního prostoru?
V kinech běží film Němá tajemství, zabývající se vážným tématem jednoho z typů organicky narušené komunikační schopnosti: afázie. Další linkou je krimi zápletka. Šla jste do tohoto filmu třeba i z důvodu, že jste se o afázii chtěla dozvědět něco více nebo co Vás na něm zaujalo?
Němá tajemství jsou psaná jako detektivka. A při čtení scénáře jsem do poslední chvíle nevěděla, neměla tušení, kdo zločin spáchal. Navíc všechny postavy byly napsané mnohovrstevnatě, nikoliv černobíle. Byly to lidské bytosti se svými plusy i mínusy, žádné idealizované archetypy. O afázii jsem do té doby nevěděla.
Pomohl Vám film více pochopit svět lidí s afázií?
Především jsem se dozvěděla, že něco takového existuje. Po schůzce v Ergoaktivu s pacienty a ošetřujícím personálem, která byla pro všechny v týmu zásadní. Otevřel se další mikrosvět a povědomí o ztrátě schopnosti komunikovat. Co se děje v hlavě pacienta, co se děje v hlavách pečujících. Všechny příběhy byly silné, dojemné. Řeč je naše základní dorozumívací schopnost, která nám vše usnadňuje. A najednou, když ji ztratíte, jste ve vakuu a sama.
Když jste poprvé držela scénář a začetla jste se do něj, co Vám proběhlo jako první hlavou?
Že to je skvělé. Napínavé. Byla jsem pohlcena, nadšená a potěšená, že si mě Tomáš Mašín vybral do týmu.
Film má poněkud dramatickou linku. Jak jste se cítila v kůži postavy Eriky, kterou jste ztvárnila? Bylo náročné tuto roli (za)hrát?
Bylo. Protože Erika ve filmu prochází těžkou životní situací, ke které, zdá se, se neumí pevně postavit. Nebo naopak umí, ale ne tak, jak by divák očekával. Měli jsme s Mariánem Mitašem a Milenou Steinmasslovou pár vypjatých scén, které vyžadovaly velkou koncentraci a nebát se do nich ponořit. Tudíž, co jsme zahráli, jsme prožili. Což se nezdá, ale je to zásah, který je v tu danou chvíli vyčerpávající. A další aspekt, který byl nečekaně těžší, bylo tvořit postavu tak, aby divák, do co nejdelší chvíle netušil, kdo je vrah.
Zmínila jste slovenského herce Mariána Mitaše. Jak se Vám spolupracovalo? A zažívala jste při natáčení, s ohledem na děj filmu pro Vás i těžší momenty?
S Mariánem se pracovalo strašně hezky. Marián je velmi citlivý a měl před sebou těžký úkol a zhostil se ho výtečně… Byli jsme si vzájemnou oporou. A k tomu nám velmi pomáhala koncentrace a atmosféra na place, díky režisérovi Tomáši Mašínovi a kameramance Anně Smoroňové. Emotivně vypjatých scén bylo vcelku dost, ale myslím, že nejtěžší to měl právě Marián. Zahrát věrohodně takto postiženého člověka, hlídat si neustále fyzické omezení, během natáčení ležet na lůžku. Už jenom to, že celé dny ležíte, nemůžete vstát kvůli hadičkám a navazujícím rekvizitám, je značně frustrující.
Prý jste se kvůli roli učila jezdit na koni a začala jste s běháním. Jak Vám to šlo?
Píše se to, říká se to, ale zas tak horké to nebylo. Na koni jsem seděla jednou, abych se s koněm seznámila. Protože Erika na koni jezdit neumí, nebylo třeba podstupovat větší výcvik. A co se týká běhání, tomu už jsem se věnovala víc. S trenérkou Helčou jsem měla několik hodin, kdy se mi snažila do těla zapsat základy atletiky. Nejsem běhací typ, ale nějak doufám, že jsem ji na plátně ostudu neudělala.
A aplikujete aktivity i v osobním životě?
Když cítím, že tělo chřadne, povoluje, cvičím doma směsici cviků, které mám od Radka Laciho, plus co si pamatuju z jógy či pilates, občas zařadím něco od Tracy Anderson. Poté nabydu dojmu, že už je to dobré, tak necvičím. A pak to zase povolí. Takže já to mam takhle. Jediné, co dělám pravidelně, je chůze.
Zachytila jste už i nějaké reakce od diváků? Líbil se jim film?
Doteď dostávám velmi pozitivní reakce na film a nesmírně mě to těší. Návštěvnost kin není bůh ví jaká, zřejmě lidi odrazuje téma. A přijde mi to škoda. Protože se ochuzují o nádherně natočený, napínavý a troufám si tvrdit i skvěle zahraný snímek. Marián Mitaš a Milena Steinmasslova jsou fantastičtí. Proto uvádím na pravou míru, že Němá tajemství nejsou filmem o afázii, ale že se jedná o napínavé vztahové drama s detektivní zápletkou.
Práce herečky je jistě velmi specifická. Je těžké odložit vlastní já a vklouznout do konkrétní role? Máte i nějaké vlastní fígle, jak se z dané role „setřepat“ a dostat se zase zpátky sama k sobě?
Díky zkušenostem, které už mám, musím říct, že je to čím dál snazší a zábavnější. Po přečtení scénáře, po obléknutí kostýmu něco ve mě sepne a vydávám se za postavou. Až je práce dokončena, s kostýmem odchází i postava. Ovsem, abych se úplně vrátila zase k sobě, potřebuju do přírody. Ta už si mě sladí sama. Někdy to trvá déle, někdy je to jako lusknutím prstu.
Téma našeho nejnovějšího printu, který vyjde v listopadu je vášeň. Je podle Vás potřeba „vstoupit“ do herectví s patřičnou vášní?
Do čehokoliv, co člověk dělá, je třeba vložit nadšení nebo vášeň. Je to energie, která pohání, vede k tvořivosti. Herectví miluju. O tom nemám pochyb. Když se zpětně podívám na své začátky, byla jsem ochotna si toho na sebe naložit, že dodnes nechápu, jak jsem to mohla zvládnout. A to byla ta vášeň. Všechno šlo stranou a já hledala, objevovala svoje možnosti, do práce se ponořovala víc než na sto procent.
Je to s vášní v životě (a třeba i tom pracovním) podle Vás jednodušší? Co, pro Vás vůbec vášeň znamená?
Vášeň je pro mne silná emoce. Je to láska v podobě tsunami, silná a nezvladatelná. Říká se, že je třeba dělat věci s vášní. Ale z dnešního pohledu si to už upřímně představit nedovedu. S láskou ano, ale s vášní – dlouhodobě neudržitelné. Láska mě nechává víc v rovnováze a myslím, že není o nic slabší. U vášně mám naopak pocit, že mě může i oslepit a najednou ty věci nevidím tak, jak ve skutečnosti jsou. Vztah na začátku je rovněž zabalený do vášně, ale postupem času vášeň mizí a místo ní se objevují pro dlouhodobý vztah mnohem krásnější a silnější věci jako je láska, přátelství, vzájemné soužití.
A už se Vám někdy stalo, že jste se díky vášni dostala až za hranu? Tedy, že jste něco dělala s tak velkým zápalem až už to bylo prostě moc?
Právě že ano, proto s vášní nakládám opatrně, aby mě nesmetla. Ještě na JAMU ve čtvrtém ročníku, kdy jsme zkoušeli představení v režii Sergeje Fedotova, jsem roli studovala tak vehementně, až to bylo alarmující. Od té doby mám v sobě hlídače, který na mě dává pozor a včas mi říká, neblbni, to tě smete.
Našla jste si případně nějaký balanc, aby bylo všeho tak akorát?
Snažím se o to. V mé práci, ale nikdy předem nevím, jak to bude. Stává se mi, že předem něco slíbím, protože se zdá, že mám volno. Ale vždycky do toho něco dalšího a dalšího vleze. A najednou jsem v kolotoči pár měsíců a neumím ho zastavit. V tu chvíli o to víc vyhledávám přírodu, abych alespoň pár minut denně byla v normálu. Stačí se dívat do zeleně, do korun stromu, jít s dechem přírody. A můj dech se zklidní.
Foto: Zuzana Panská