It’s ok. Is it? | 02

Je čas na druhý sloupek. Jak začít po takovém startu, potřebuju zřejmě povzbudit. Stokrát opakovaná pravda je, že ač určitě zažijeme za svůj život povzbuzení od ostatních, to hlavní si musíme dodat sami. Stalo se vám někdy, že když se rozhodnete dělat něco pravidelně, první pokus vyšel skvěle a pak jde produktivita a kvalita dolů? Jak se z toho tedy dostat? 

Osobně jsem notorický startovač. Nadchnu se, odstartuju a pak mám problém navázat - a to i přesto, že se jedná o činnost, která mě baví a naplňuje. Může za to můj mozek, který, než předrátuje všechny cesty k tomu, abych si nově zvykla něco dělat pravidelně, potřebuje donutit k tomu, aby tou cestou šel. Jenže jít po té cestě je jak pokusit se lézt Alpy v mlze. Navíc po určitém věku je učení nových věcí o to těžší, to víme všichni, ale jde to, ač to vyžaduje úsilí. Jde to, každý den, pomaloučku polehoučku, každý den si říct: “ano, tohle mi dává smysl, tohle chci dělat, baví mě to”. Útěchou může být, že málokdo ze začátku nastavování nového návyku vyskočí hned ráno z postele s nadšeným úsměvem, že TEĎ HNED to půjdu udělat. Nebo tak si to aspoň představuju, abych se sama uklidnila, když mi to nejde hned teď.

Vzhledem k tomu, jak jsem vyrostla, v drilu klasické hudby, mám vcelku odpor ke slovu disciplína, ke které ale nastavování nových a pravidelných návyků směřuje. Přemýšlela jsem nad tím, co s tím slovem udělat, aby to pro můj mozek bylo zábavné a pozitivní, ne disciplína, rutina, bleh. Jenom to píšu a zvedá se mi kufr. A to i přes to, že zcela jasně chápu, jak je důležité mít systém, mít něco, co děláme pravidelně a co nám dělá dobře. Tak jsem vyhodila tenhle dotaz na instagram a přišlo mi spousta odpovědí, mezi nimiž svítily dvě slova - rituál a groove. Rituál je něco, co se mi pojí se spiritualitou a nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být i něco jiného. Rituál je pro mě selfcare a tak, ač je to pro mě slovo pozitivní, nechtěla jsem ho spojovat s věcma, které mě veskrze vlastně moc nebaví dělat, ale vím, že jsou pro mě dobré.

Zaujalo mě ale slovo groove. Groove je slovo spojené s hudbou, když řeknete, že něco má groove, má to švih, rytmus, prostě to šlape. To je přesně ono!  Hudba mi v tomto případě pomohla, podobně jako již mnohokrát v mém životě. Chvíle, kdy mám něco udělat, nechce se mi, pustím si k tomu playlist a najednou to všechno chytá směr, tvar, najednou jsem v situaci, kdy místo toho, že na něco pomyslím, že bych “měla” a hned nad tím pomyslně mávnu rukou a zapomenu - začíná se mi dařit dělat ty věci ve chvíli, kdy bych měla. A to pro věčného prokrastinátora není malá věc.

Pozitivní i negativní je, že systémy, které potřebujeme zakomponovat do svého života jsou vždycky práce. Proč je to negativní asi nemusím vysvětlovat, každý z nás jsme zažili pocit, že se nám ukrutně nechce a je úplně jedno, o co se jedná. Hledám na tom ale to pozitivní, na tom, že furt musíme něco dělat, chceme-li se posouvat dopředu. Život je neustávající práce, která, ale když má rytmus, má groove, dává najednou smysl. To ale samozřejmě za předpokladu, že umíme poznat, když je potřeba taky na chvíli přestat, uzemnit se a chvíli nic neřešit. Mohli by nás takové věci prosím učit ve škole? Jak si vytvářet zdravé hranice sami pro sebe v tom, jak fungujeme? Protože tohle mi nikdo nevysvětlil, jak se dostat z pozice: buď jedeš workoholika, nebo prokrastinuješ. Co jsem si z dospívání odnesla bylo prohlášení od dědy: “makej, makej, makej”, nikdy na sobě nepřestávej makat. Ale taky nezapomeň na odpočinek”. Díky dědo, ale nemohl jsi být trochu konkrétnější, jak v tom být a nezbláznit se z té bipolarity? Zajímalo by mě, jak by reagoval na současnou dobu, kdy je workoholismus jednou z nejtolerovanějších závislostí.

Nastavovat si hranice sám se sebou, to je v podstatě to, oč mi běží. Poslední dobou jsem si myslela, že je pro mě nejdůležitější se naučit dávat hranice ostatním. Rozhodně je to pro mě důležité, protože jsem chronický “people pleaser”, ale zároveň zapomínám na toho nejdůležitějšího člověka, kterého bych měla potěšit svým rozhodnutím, a tím jsem přeci já. Kolikrát umíme říct ne ostatním lépe, než sami sobě. Bohužel se to netýká jen ne, ale i ano. “ano,chci se cítit lépe, ano, tohle bude pro mě lepší”.  Přesvědčovat takto sama sebe mi ze startu u čehokoliv nového připadá, jako bych zkoušela lyžovat na svahu bez sněhu, nebo když chcete vyřezávat krásné obroučky, ale vůbec neumíte jezdit, tak to berete si šupem dolů. Jsem neřízená střela, která chce buď všechno nebo nic a bariéru si neumí nastavit, protože jsem sama sebe už tolikrát zklamala, když jsem se o ni pokusila a pak ji nedodržela.

Věřím a doufám, že když teď pracuju na svém groovu, učím se tím stavět tu zdravou hranici, abych se zase nerozsekala jako naposledy na lyžích. Hranici, která vím, že je pro mě zdravá, která vím, že mi nejen teď, ale i v dlouhodobém kontextu bude dělat dobře, protože to je to, po čem toužím - cítit se lépe nejen nárazově, ale celkově. Aby, když se potkám s někým,kdo upřímně myslí otázku - “jak se máš” - abych mohla odpovědět něco jiného než “”nahoru dolů” a “nic moc”.