It’s ok. Is it? | 01
Přišla mi zpráva od Lucie, zakladatelky MAGPAPERu, která zněla: “Pojďme vymyslet ten tvůj sloupek. Sdílíš věci, které nikde jinde nevidím.”
Tohle mi přišlo ve chvíli, kdy jsem se cítila jako kus lejna, který se mi přilepil k botě. Štěstí, říkají. Tak si pojďme posvítit na to štěstí, které ač už uschlo, stále zlehka zavání, asi abych nezapomněla, že tam je. Na lejnu je toho ale spoustu pozitivního, ač to tak samozřejmě v tu chvíli nevypadá. Speciálně, když se přichytí na ty nové boty, které jsem si konečně vzala, protože jsem měla ráno záchvěv pocitu, že dneska bude ten “lepší” den. Asi se mi to lejno snaží surrealistickým způsobem dokázat, že mým botám a potažmo mě fakt sluší a nemám se za něj stydět.
Foto Kristína Čásarová
Tento sloupek bude mým způsobem, jak se obnažit a hledat způsoby, jak to lejno využít. Pojďme být jako Lady Gaga a z toho lejna udělat apartní klobouček.
Říká se, že když se člověk vypisuje, píše si deník, že to po nějaké době začne nést pozitivní výsledky. Tudíž, je načase začít pořádně hnojit, protože se v té svojí temné jeskyni, ve které jsem se poslední rok uvelebila, už necítím dobře. Říkáte si, co to mele o nějaké jeskyni, nezájem. Moje jeskyně obsahuje sebeponížení, strach z neúspěchu a z opuštění. Hezký koktejl, který fakt nechcete vypít. Práce na mojí temné jeskyni byla zcela dobrovolná volba. Co to tedy ale znamená, objevovat a pracovat na svojí jeskyni? Já tomu říkám temná jeskyně, ale terapeutický “terminus technikus” je shadow work.
Práce s vlastním stínem znamená, že pracujete na odhalení části sebe sama, kterou odmítáte vidět. Vaše nevědomí se rozhodlo, že zrovna tohle není žádoucí a tak to skrývá přede všemi a hlavně, před vámi samotnými. Je to ta část, za kterou se nevědomky stydíte.
Foto Kristína Čásarová
Je potřeba, aby si každý svoji temnou jeskyni prozkoumal. Je zcela nepopiratelné, že bychom svoji temnou jeskyni měli všichni znát, protože ač se to nám to líbí nebo ne - všichni máme svoje temné kouty a kdo se tváří, že ne, pěkně kecá. A takoví kecálisti vám do života nepatří. Ano, ten vás malý hlásek v hlavě, který vám to nakecává tam nepatří taky.
Ale upřímně, už mám té temnoty dost a potřebuju nachytat taky trochu bronzu. Vezmu si ten svůj koktejl, naliju do vymražené sklenice a půjdu si ho s vámi posrkávat na slunce.
Zakládám tedy pro vás deník, který ponese název: It’s ok. Is it?
Mám sto chutí začít tak, jak by přesně začínal táta, kdykoliv, kdy píše článek. Táta píše skvěle, ale stejně si neodpustí pokaždé napsat něco ve smyslu:”musíte číst ty moje žblepty, stojí to za houby atd atd”. Pokaždé po přečtení odvětím: “tati, ty víš, co ti na to řeknu”. Ví. Za ty roky už to ví velmi dobře. A víte co? Poslední článek už to neobsahoval. Malé vítězství, které ukazuje na to, že když láskyplně říkáme někomu milovanému: “haló, vždyť ty jsi daleko víc, než na kolik se vidíš”, ono to opravdu může přinést výsledky. Možná to bude trvat, ale s láskou a upřímností se to jednou projeví. V tomto sloupku to budu dělat pro sebe i pro vás.
Umění se perfektně shazovat mi přijde pro nás lidi typické. Jsme tak naučení se pohřbívat pod tím, jak moc si nevěříme, i když náš seznam úspěchů hovoří úplně o něčem jiném. Posledních pár týdnů se učím sžívat s tím, co jsem všechno dokázala. Není toho málo - a to možná bude ten problém. Jak se mám sžít s tím, že jsem ve 33 letech odžila život, který by stačil na životy dva.
Když jsem byla v pubertě, byla jsem na vrcholu. Vrcholu svých schopností, zprava zleva mi bylo dáváno najevo, jaký jsem talent. Připadala jsem si jako Superwoman, nikdo mě nemohl sundat. čímž jsem se perfektně sundala sama. Pýcha je fantastická zeď, na kterou když jednou narazíš a jsi donucen ji pod tlakem okolí přelézt, ukáže se její odvrácená stránka - pokoření. Pokořit sám sebe v pubertě znamená ve skrze jednu věc. Čeká tě sladkobolná cesta zpátky k sebevědomí. Díky bohu bude už s věkem podložená opravdovými schopnostmi a zkušenostmi, které čekají za pomyslnými dveřmi, až je sami pustíte dovnitř.
A víte co? Strašně se bojím, že když přijmu, co všechno jsem dokázala, stane se ze mě zpátky ten pyšný fracek, který neváhal říct tak ostrý hnus, že by mohl přeříznout strom. Jenže teď si ty ostré hnusy dávám sama tím, že si nepřiznávám, co opravdu jsem. A to sakra není fér. Naučený perfekcionismus, který jen skrývá to, jak moc si tím sama ubližuju. Ukrývá moje zranitelné nitro, které si zaslouží být obnažené, protože zranitelnost je něco, co je pro nás všechny přitažlivé. Proč vlastně? Ukazuje totiž, že jsme multibarevné osobnostni, které jsou schopné tolika emocí, že je to až děsivé. Bohužel většina z nás postupem věku svoji zranitelnost zamkne hluboko v sobě, protože jsme byli už tolikrát ublížení. Přitom ale zranitelnost je něco, co nás všechny spojuje. Všichni si zasloužíme být zranitelní. A až vám někdo řekne, že zranitelnost je známka slabosti, vyhoďte ten názor do koše. Být zranitelný je dar, který jsme dostali vínku a který si musíme hýčkat.
Být zranitelný a otevřený je dar, který potřebujeme všichni.
Foto Kristína Čásarová