On The Boat
,Přemýšlela jsem, co dál. Jak ten život správně uchopit. První impuls k založení byl od mého muže, který jasně řekl, že jdeme fungovat mimo systém. Chyběla mi v tu dobu jistá svoboda prostoru a kreativa oděvnictví. Řekla jsem si tedy, že se chci vrátit ke kořenům a tvořit. Teď si plním dětský sen.’
On The Boat není pouze značkou udržitelné & etické módy. Je to pokorný koncept založený na zájmu aktivně problémy řešit. Věnovat se ekologickým hrozbám, edukovat o nich či reagovat na současnost textilního průmyslu a ekologickou situaci světa. Hlavním (ne však jediným) nástrojem je pro značku UPCYCLING. Přeměna starého na nové – unikátní, osobité, one-of-a-kind. Výsledkem je oblečení, které má klidně několik životů již dávno za sebou, ten Váš společný ale teprve začíná.
Se zakladatelkou Janou Horejšovou jsme si popovídali o začátcích a motivaci k založení, radosti z tvoření, spolupráci s neziskovými organizacemi či nekonečném kouzle sekáčů. V exkluzivním video formátu jsme se také stali součástí kreativního procesu výroby nového upcycled oděvu – krok po kroku, od začátku až do konce.
Vydejte se tak společně s námi po stopách tohoto mindful konceptu, který jednou dobude svět!
Jaký byl první impuls k založení značky?
První impuls byl od mého muže, který mi jasně řekl, že jdeme fungovat mimo systém. Já byla v tu dobu se synem půl roku na mateřské, dcera měla dva roky, a tak jsme si řekli, že do toho půjdeme. Že se vydáme mimo systém a budeme cestovat.
Já poté začala přemýšlet, že se vlastně nechci vracet k terapiím čínské medicíny. Že tam nemám tu svobodu prostoru. Člověk musí docházet na kliniku, má vše hodiny od hodiny nalajnované a nemůže jednoduše zmizet – už vůbec ne na půl roku. Zároveň jsem byla celkově vyčerpaná a chyběla mi v práci kreativa. Ta, kterou jsem v minulosti měla, když jsem pracovala v odvětví textilu. A tak jsem si řekla, že se do toho prostě chci vrátit, že potřebuju tvořit!
Manžel pak doporučil zaměřit se na on-line svět, protože tam ta svoboda do jisté míry je. A bylo jasné, že mě to mimo jiné bude opravdu bavit. A tak vznikla myšlenka založit si něco svého! Dnes je to od tohoto prvního impulsu něco okolo pěti let. Pak to samozřejmě trvalo, než vznikl reálný e-shop, produkty a začala opravdová práce.
Samotný provoz tedy odstartovala e-commerce?
Ano, přesně tak. Belgická trička. Čtyři až pět modelů, ale hrozně si to sedlo. Ty české motivační nápisy asi svět opravdu potřeboval. A potřebuje. Třeba hesla od Alberta Einsteina… Mám pocit, že to lidi opravdu zaujalo. Možná za to může i ta čeština jako taková. Přece jen se to odlišovalo, když je teď většina věcí a nápisů v angličtině. Mělo to tedy za mě skvělou energii.
Na to konto se začali ozývat lidi, kteří chtěli být součástí. Oslovila jsem v té době ke spolupráci naši první neziskovku, Hnutí DUHA. Myšlenkou bylo spojit nákup trička s podporou například obnovy lesů v Čechách. A Hnutí DUHA se to zalíbilo! Upcycling a vše ostatní začalo až třeba dva, tři roky poté.
Jaká byla vlastně cesta k upcyclingu jako takovému? Hádám, že člověk musí být už opravdu zručný a mít praxi, aby něco takového mohl kvalitně a aktivně tvořit…
To určitě, ale to já právě mám! Už v nějakých mých čtyřech, pěti letech jsem nedělala skoro nic jiného, než že jsem doma rozstříhávala vše, co jsem našla. I to, co jsem neměla. (smích) A šila! Mamka už ze mě byla tenkrát poměrně nešťastná, protože stříhání doma probíhalo prakticky non-stop. Nadšení pro textil v tak útlém věku asi vzniklo i z toho, že mamka samotná hodně šila.
Na základce, když se člověk rozhoduje, kam dál, to byla prakticky jasná volba – Liberecká textilka. Ta byla od Děčína nejblíž. Takže jsem se vrhla na obor Oděvnictví, technologie, estetika, kde bylo i návrhářství, detailní konstrukce a velmi detailní nauka technologie. Za ty čtyři roky studia jsem to do sebe vše nasála a poté jsem několik let dělala praxi, třeba ve výrobě vzorků pro Pietro Filipi v Děčíně či jako vedoucí v textilní dílně. Tam jsem tenkrát hodně kulila oči na výši mezd. Člověk zjistí, že výplata lokálních šiček se od té v Bangladéši zas tak neliší. A je to tak dodnes, bohužel.
Práce s textilem tak ve mně byla vždy. Věnovala jsem se jí roky a naštěstí jsem měla tu možnost se k tomu vrátit. Dnes si tím vlastně tak trochu plním dětský sen!
Co Vás na upcycling procesu nejvíce baví?
Možná asi to chození po sekáčích a hledání konkrétních kousků. Člověk kolikrát objeví věci, o kterých by se mu ani nesnilo. Třeba taková Gucci košile nebo Armani oblek za 350 Kč, jen tak… (smích) To jsou opravdové poklady! Největší radost mám pak z italských kvalitních obleků. Žádné mega značky, ale naprosto nefalšovaná lokální italská tvorba. Ručně obšitá stará poctivá krejčovina. A za těch pár korun? To se člověk opravdu zaraduje! Všechny ty výstuhy, materiál, vnitřek, žádné známky onošení… Ne jako rok staré H&M sako. Tyhle kousky za sebou mají klidně patnáct let a jsou jako nové. Proto, když si od nás lidé nějaký kousek koupí, mají kvalitu zcela jistě zajištěnou!
Jak probíhá Vaše spolupráce třeba s neziskovou organizací Clean Ocean Project?
K tomu začít s nimi spolupracovat mě přivedl Covid. Zůstali jsme kvůli němu totiž na Kanárských ostrovech déle, než jsme sami chtěli. Místo tří měsíců jsme tam první vlnou Covidu skončili půl roku. Pláže se rázem přestaly udržovat, většina z nich byla dokonce zavřená. No a my tam měli ohromně moc času a rozhodli se cestovat.
Člověk si ale začal všímat toho, jak se na pláže týden co týden valí ohromné masy bordelu, který moře při přílivových vlnách vyplavuje. A ten bordel tam zůstával, protože ho samozřejmě nikdo neuklízel. To bylo poprvé, co jsem na vlastní oči viděla mikroplast. V tu chvíli mi došlo, o jak velký průšvih se jedná. Jasně, mluví se o něm, ale vidět ta malá barevná zrnka připomínající písek naživo a uvědomit si, jak nemožné je se jich zbavit…
Ta doba plastová je ohromně děsivá. A my jsme, zcel upřímně, pěkně v háji… Prakticky hned jsem tak Clean Ocean Project oslovila, protože jsem věděla, že musím přidat pomocnou ruku k dílu. Nešlo to nechat být. Už možná jen kvůli tomu, že má člověk děti a chce, aby až budou velké, aby to tu nějak vypadalo…
Vidíte v módním průmyslu a jeho fungování nějaké reálné změny k lepšímu?
Když to vezmeme ze strany velkých návrhářských domů, tak zjistíme, že téměř všichni přestali používat pravé kožešiny, což vnímám jako velký krok k lepšímu. Samozřejmě ne všichni, ale většina už tuto mašinerii zvířecích farem ukončila. To je fajn. Spoustu z nich, třeba Stella McCartney, hledají nové a udržitelné materiály – např. koženku vypěstovanou z hub či různé jiné materiály z plísní. Pak je tu také Tencel, zužitkovávají se různé slupky od pomerančů, kokosových ořechů a tak dále. To hledání nových materiálů je celkově super. Reálné změny k lepšímu. Je skvělé, že se celkově ten módní průmysl zabývá touto otázkou.
Na druhou stranu tady pořád máme fast fashion řetězce, které to válcujou na kvanta a nízkou cenu, kopírují… Vznikají dokonce fast fast fashion značky, které mají ještě horší politiku. To je teď ten poslední boom a odvětví fast fashion. Nějaká snaha o udržitelnost tam ale asi je… Někdo to nazývá greenwashingem, někdo pozitivní vlnou. Jsou to takové mini krůčky pod záštitou certifikátů a slibů na neurčito – třeba že do deseti let bude značka zelenější, bude používat lepší materiály, méně chemie, bude organičtěji zpracovávat… Ten greenwashing je špatný v tom, že všechny ty certifikáty svítí a cedulky křičí na každou stranu o obrovských zásluhách a velkých změnách, ve skutečnosti to ale vůbec tak sustainable není. Ale malé kroky tam do jisté míry jsou, to zase ano.
Já to vnímám tak, že se ty značky asi i snaží. A tím částečně myslím i fast fashion. To největší, co se ale může stát je, že někteří lidé opravdu přestanou v řetězcích nakupovat. To je ten potenciál změny. Protože fast fashion řetězce se opravdu odvíjí od spotřebitele. Vždy budou reagovat na poptávku. Když lidé budou to nekvalitní oblečení chtít, bude se vyrábět. Když ale budou poptávat pouze to udržitelné a férové, firmy to uvidí. Budou nuceny se posouvat. Právě proto se to celé vůbec rozpohybovalo. Samozřejmě cena hraje ohromnou roli, ale je mnoho lidí, kteří ji vůbec neřeší. Že vidí, jak špatná ta kvalita je. Jsou schopni si spočítat, že když si koupí kvalitní kus u lokálního tvůrce, a hlavně z dobrého materiálu, tak jim to oblečení vydrží mnohem déle. Že je to opravdu investice, která se vyplatí. Takže posun určitě vidím hlavně v mindsetu nakupujících.
Může být móda opravdu udržitelná? A mohou udržitelné značky v dnešní době vůbec přežít?
Řekla bych, že jde pořád o nějaké spotřební zboží. Pořád se vyrábí z nových materiálů… Já tvrdím, že třeba (náš) upcycling, což je jedna část zaměření naší značky, je opravdu udržitelný. Tato móda tvoří ten cirkulační systém – bereme věci, které nikdo nechce a děláme z nich věci, které chtěny jsou. Žádný nový materiál. Pouze materiály, které byly předurčeny k vyhození, které tu už jednou byly. Upcycling tedy opravdu vnímám jako udržitelný – nejenom v módě, ale ve všech odvětvích.
Co se značek týče – určitě je tam ten element mnohem větších nákladů na výrobu než u fast fashion. Je to opravdu oříšek a není to vůbec jednoduché. Chce to hodně počítat, přemýšlet, velmi dobře uchopit marketing tak, aby nakupující byli opravdu dobře informováni o tom, co si za danou cenu kupují. Co doopravdy získávají.
Hodně toto řešíme například u našich organických mikin s certifikáty. Obhájit si cenu přes dva tisíce za mikinu oproti nějaké s rádoby certifikátem z H&M za tři stovky, to je opravdu náročný úkol. Úkol, se kterým bojuje většina udržitelných značek. Není to tedy vůbec jednoduché, ale cesta se dá najít vždy.
Když někdo řekne, že si lokální a udržitelný kousek nemůže dovolit, protože je moc drahý, ale chce podporovat etickou módu, co mu poradíte?
Stačí si vzít tužku, papír a na každou stranu si napsat jak pro, tak proti toho, co za pozitiva a negativa se za lokální módou skrývá. No a to samé udělat u fast fashion. Pak si u obojího napsat, kolik kousků si za nějaké časové období (ideálně mesíce) na normální bázi pořizujeme. Nakonec zjistíme, že ten obnos peněz, který ve finále dáme za fast fashion, opravdu není tak ideální, i když jsou jednotlivé kousky levné. Máme totiž tendenci při nákupu vůbec na peníze nekoukat a pořizujeme i to, co opravdu nepotřebujeme… To, co po jedné sezóně ztratí tvar, začne cuckovatět a my musíme do roka pořizovat opět nový kousek.
Je to ve skutečnosti hrozně jednoduchá matematika. Koupíte si jedny kvalitní kalhoty z lokálního butiku, jako třeba Shop Up Stories či EtikButik, nebo recyklované kalhoty od nás a máte je třeba na pět, klidně i deset let. Prostě na tak dlouho, jak vás jen budou bavit. A ono to často ve finále vyjde levněji. Protože kvalitní materiál i zpracování vydrží roky. A to je důvod, proč bych vůbec nepřemýšlela nad tím, zda na to mám či ne. Přijde mi totiž úplně nejlogičtější jednou za čas investovat do kvality, než nakupovat prakticky neustále za levno a hlavně nekvalitno. Prostě žádné krátkodobé trendy výstřelky, ale nadčasovost a praktičnost. Když ten šatník jednoduše správně uchopíme a uděláme z něj víceméně capsule, tak máme vystaráno.
Mé doporučení tedy zní – zkuste nepodléhat tomuto zdánlivě levnému a výhodnému nakupování, ale zainvestujte do něčeho kvalitního, co se vám ověří časem. Protože ve finále na tom můžete jedině ušetřit. Peníze i planetu.
Co plánujete se značkou do budoucna? Plánujete vůbec, nebo fungování necháváte plynout?
Určitě bych chtěla rozšířit upcyklovanou kolekci. Vidím tam ten zájem, který o netradiční, a do jisté míry trendy, kousky je. Právě tyto trendy se od těch fast fashion hrozně liší, a to mě baví. Dělá mi radost, když si někdo vybere náš kousek, který za sebou již má předešlý život a nesáhne radši po něčem levném z fast fashion řetězce.
Mou vizí pro následující rok je se zapojit také do akcí, jako je třeba Designblok či Fashion Week. Když se to samozřejmě podaří! (smích)
A určitě bych ráda rozšířila i celkové pozadí značky. Máme v plánu vydat se na Kostariku, kde chceme navštívit dobrovolnický tábor, který se stará o želvy, mořský život a celkově toto dané prostředí. Je to téma nám velmi blízké, takže bychom určitě chtěli rozšířit síť organizací, které podporujeme, či je proměnit za nové a podporovat zase něco trochu jiného.
Všechno se ale uvidí. Snažíme se věci dopředu tak úplně neplánovat, spíš se nechat vést osudem a kam nás vítr zavane. V tom je ohromně krásná svoboda. Ráda se chopím příležitosti, když se nějaká naskytne. Nebo třeba úplně změním celý směr, což už se se značkou nejednou stalo. Nechám se prostě překvapit.
Interview: Lucie Desmond & Kateřina Dibitanzlová
Text: Kateřina Dibitanzlová
