Novoroční

Tak co, jak vám jdou předsevzetí?

Pokud jsem někomu touto otázkou píchla do vosího hnízda hned ze startu, tak se omlouvám. Ale upřímně by mě to zajímalo. Čistě z toho důvodu, že čím jsem starší, tím víc mě fascinuje rozhodnutí změnit svůj život jen jednou v roce. K této fascinaci tedy přispívá už druhým rokem můj partner, kterému když se mu věci v životě nehýbou a stagnují, bere to jako osobní selhání.

Jsou lidé, kteří na předsevzetí kašlou úplně, někteří si naloží na hrb kompletní rekonfiguraci vlastní osobnosti a pak na konci ledna vypadají, jako by je měla každou chvíli odvézt sanitka. Sama patřím někde doprostřed. 

říká se, že když něco chcete opravdu změnit, mozek k tomu potřebuje zhruba měsíc, aby si nový návyk zaběhal. Sto až dvě stě opakování.Varianta B je, že na to zkusíte přistoupit hravě, pak potřebujete 10-20 opakování. Ale aby toho nebylo na toho šedivého chudáčka moc, doporučuje se jít po jednom. Jeden nový návyk na jeden měsíc. Když si toho naložíte víc, riskujete, že v procesu změny začnou nadbytečné vize vašeho nového života odpadávat jako jehličí přesušeného stromečku. 

Přemýšlela jsem dost dlouho nad tím, jestli a jak tedy k letošním předsevzetím přistoupím. Sbalila jsem tedy deník, kam jsem měla v plánu vypsat si svůj bojový plán a odjeli jsme na svátky a Silvestr s partnerem na chatu bez signálu, kde jsem si řekla, že to chytře vykoumám. 

Měli jsme velké plány, jak budeme sportovat, držet půst, dávat si úplný digitální detox, prostě, připravovat se na nový rok tak, abychom do něj vkročili jako nejlepší verze nás samých. 

Tahle představa vzala za své hned první den, kdy jsme přijeli a po snídani usli vyčerpaní na gauči a spali téměř do večera. Byli jsme tak unavení z toho šíleného roku, co máme za sebou. A tak, když jsme se probudili, objali jsme se a uznali jsme, že to nejdůležitější, co teď potřebujeme je se poslouchat.

Ale pozor, nemáme na mysli ten hlásek, co vám hraje vzadu v hlavě a říká: “sežer tu poslední sušenku, notak, dělej, to ti nic neudělá”. Toho parchanta bych nejraději natáhla na skřipec, ale bohužel je to taky moje součást a o sobě prý nemáme mluvit hnusně. Teda, hnusně bychom prý neměli mluvit o ničem, protože prý náš mozek neumí rozlišit, že když říkáme něco odporného, že to nepatří nám. Zkuste si to představit, že je  to jako když jste v kocovině a chce se vám hrozně zvracet. Běžíte na záchod, modlíte se, ať to stihnete, už se vám to hrne do krku, tak odklopíte prkénko, nahnete se, ale  místo toho, abyste spokojeně deportovali ze svého území toho odporného alkozločince, nejde vám zaboha otevřít pusa, jako by ji někdo zašil a tak se pozvracíte sami sobě do pusy a pak to musíte zpátky polknout. Odporná představa, že? Ale tak to opravdu je, když sršíte zlo, vaše tělo si myslí, že je to namířené na něj. 

Zcela narovinu vám povím, že když jsem tohle slyšela poprvé, byla jsem v šoku. že by člověk o sobě neměl mluvit hnusně už jsem slyšela, ale fakt, že naše tělo nerozlišuje, jestli tu blitku říkáme o někom jiném nebo o sobě mě usadilo na zadek. Ne ani tak proto, že bych jen říkala negativní věci, ale spíš proto, že naše těla jsou pro mě víc a víc k neuvěření. A víte, co je na tom nejvtipnější? že nám to tělo i řekne, že to není v pohodě. Začne nás bolet hlava, záda, přijde průjem nebo zácp. jenže spousta z nás tak odpojená od vlastního těla (mě nevyjímaje) že ikdyž nám naše tělo dává signály, že tohle není v pohodě a že bychom s tím měli něco udělat, neslyšíme to, zaplácneme to ibalginem. Slyšíme v ten moment toho parchanta, který vám nakecá, že je to v pohodě a že to nemusíte řešit.

Tohoto parchanta jsem se rozhodla, že letos zkrotím. Co zkrotím, udělám si z něj kámoše. Ale musím na to chytře, aby pomaloučku polehoučku změnil stranu barikády z opozice a postavil se na moji stranu. A jak toho dosáhnu?  Postupným tělesným restartem.

Moje mysl ovládá moje tělo. Dlouho mi trvalo pochopit, že práce s tělem je vlastně práce s myslí. Viděli jste někdy naši obnaženou nervovou soustavu? Uvnitř vašeho těla vskutku bydlí mimozemšťánek nervové soustavy, který ovládá váš meat suit. Váš mozek chapadlama ovládá vše. A tak, když ho zpracujete dle obrazu svého, vaše tělo bude jednoduše následovat. 

Strávili jsme s Vítězslavem 10 dní rekonfigurací. Jeli jsme jaterní očistu, jedli tunu chlorelly a spiruliny, vyřadili cukr, mléčné výrobky a lepek. Dvakrát denně jsme chodili do sauny, denně do lesa za podpory mikroskopických dávek psychedelik. Psali jsme, kreslili jsme, četli jsme, sportovali jsme, povídali jsme a taky trávili čas v tichu. Postupně jsme převálcovali parchanta a začali z něj dělat spojence. 

Protože my dva, stejně jako každý člověk si zaloužíme mít sami sebe jako toho nejlepšího spojence.

Vy to zvládnete. Stejně jako my. Dejte si jen čas k tomu, abyste si začali věřit. Pomaloučku, polehoučku, neskákejte do toho jako blázni do ledového jezera. Diskutujte se sebou, ptejte se, proč ty věci máte tak, jak je máte - ale nenechte se ukecat, že to je jedno. 

Není. Váš život si zaslouží, aby pokud chcete nějakou změnu, abyste vy byli za volantem