Zdraví

Milá Matko, 

Photo: Lucie Desmond foceno na FUJIFILM

Model: Tamara / agency IVM MODELS

dala jsi mi život. Děkuji ti za něj. Je to požehnaný dar. Jsem ti za něj skutečně vděčná, nechápej mě proto prosím špatně, když ti nyní píšu, že mě někdy přepadá zvláštní pocit, že by bylo lepší, kdyby sis jej vzala nazpět.

Ležím na zemi. A prosím. Nevím koho, kohokoliv, možná právě tebe matko, skonči (už) to všechno. Teď a tady. Jedna slza za druhou, zaplavují pomalu moje oči a já zůstávám slepá. Všechna světla světa zhasla a s nimi i naděje na zítřek. Nezbylo nic. Má duše opustila moje tělo. A jen (pod)vědomí mi dává možnost podívat se na mé tělo, jak bezvládně leží na prochladlé zemi. Nejsem  mrtvá. Necítím se tak. Nejsem ale ani živá. Další kus mé duše se proměnil v prach. 

Rozhlížím se kolem a koukám na náš domov. Měla bych jej znát dokonale, ale opak je pravdou. Neviděla jsem z něj sotva nic. I přes to, ale vím, že nacházíme se na místě, které jsi pro nás, všechny své děti, kdysi dávno stvořila s obrovskou láskou. O to více je mi smutno, že zrovna já  ujímám se té role, posla špatných zpráv. Náš domov už není tím, čím býval. Mám o něj velké obavy. I o nás. O mě. O tebe. O všechny své bratry a sestry. Cítím, jak mě pohlcuje strach. Bojím se, že my, všechny tvé děti, už společně s tebou neumíme žít. A přitom bez tebe jsme nic. 

Vzpomínám. Na dobu, kdy jsem byla tvoje malá holčička. Rozumbrada, která všechno chtěla vědět. A zažít. S tebou. Mojí průvodkyní. I ochránkyní. Vzpomínáš, matko, jak jsme běhaly bosy loukou a do chodidel se nám zapichovala usušená tráva. Žvýkaly jsme šťovík a do tváři jsi mi foukala chmíří z pampelišek. Brala jsi mě do lesa sbírat borůvky a umazanou pusu mi umývala v jezírku, kde voda byla tak průzračná, že jsme skrz vlastní odraz viděly až na dno. Ach! Matko, kdybych jenom tušila, že tyhle chvíle budou dnes minulostí. Méně přála bych si dospět. 

Vždy když jsme my — já, mé sestry nebo bratři trpěly, konejšila jsi nás a říkala, že Ti nejsilnější lidé jsou zároveň ti nejcitlivější, že ti, kteří se nejvíce starají o druhé obvykle sami takovou péči potřebují a že těm nejlaskavějším lidem často někdo ubližuje. Říkala jsi, ať máme oči i náruč neustále otevřenou. Pro všechny. I pro ty, kteří se radují. Protože, kdo vypadá šťastný, může se uvnitř hodně trápit. Učila jsi nás, že je dobré, podívat se člověku i tak nějak za úsměv. Možná pak uvidíme, kolik je tam skryté bolesti, kterou je třeba zhojit. Matko, kdo se ale podívá za úsměv tobě? 

Každé ráno vyjdou ven, 

Podívám se na oblohu,

Zase je modrá, 

Kéž už zaprší

Dáváš mi znamení. Hladíš mou tvář. Omýváš mé tělo. Klidníš mi mysl. Objímáš mě a při tom šeptáš, že všechno bude zase v pořádku. A až setkáme se znovu. Budeš mě vítat s otevřenou náručí. A do té doby, ti slibuji, že na sebe budu dávat pozor, budu opatrovat svou duši a budu tou nejlepší dcerou. Buď na mě prosím pyšná. Jako jsem já na tebe. 

Matko přírodo, jsi tou nejlepší matkou. Hned po té, co přivedla mě na svět.