Objevování

 Můj milý objeviteli, 

 kdy se to stalo, že jsem se tak otevřela? Tobě. Sobě. Životu. 

Buší mi srdce. Plá nedočkavostí. Jako by se mi snad chtělo prodrat hrudníkem ven. A vidět také ten okolní svět. Žhne touhou po nepoznaném. Zbloudilá duše hledající klid zahořela. Tam, kde by to ani sama nečekala. Když pouštíš mou ruku, cítím, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Jak jen to děláš? 

Modelka: Michaela Petřeková, Foto: Lucie Desmond, Make-up: Vilma Baum

Život začíná tam, kde končí strach.

Zažehl jsi ve mně ten plamen spontánnosti. Vyzval jsi mě k životu, lásce i objevování. Sebe. Tebe. Nevšedních zážitků. Krajin blízkých i vzdálených. Chci se prochutnat vším tím, co jsem doposud neokusila. Vypít každý pohár až do dna. Vystoupat na všechny kopce a být zase o kousek blíž pánu bohu. Vydat se hluboko pod zem, tam kde prý vede cesta do pekla. Čím myslíš, že je dlážděná? Vezmi mě prosím na místo, kde podle tebe končí svět. A proveď mě jím. Ukaž mi všechno, co nám život nabízí. Hledejme. Pátrejme. Sněme, ať se jednou můžeme ztratit ve vlastních vzpomínkách. 

Rozprostírá se přede mnou krajina. V celé své pýše. Tají se mi dech. Otevírá se přede mnou a vyzývá mě k objevení jejích vznešených krás i výjimečných kontrastů. Nechává mě se jí pohltit a vnímat. Vzduch, který voní jako kdekoliv jinde, a přece úplně jinak. Nebe hořící stejně jako moje srdce. Jiskřivá světýlka naděje se váhavě schovávají za večernicí. Už jenom okamžik a to nebe, které se ještě před malou chvílí halilo do rudé, zbarví temnota protkaná milionem hvězd. Kéž alespoň jedna spadne. Přímo mně do klína. Mám totiž přání. Chci dotknout se tě, nebe, a tak stoupám na špičky a napřahuji k tobě ruku. Nechávám se unést zemí spálenou sluncem, zahalenou pradávnými tajemstvími, která mi do ucha něžně šeptá letní vítr. Zapomenutými osudy, jež je třeba si připomínat. Stejně jako příběhy, které napsal sám život. Historie se vepsala do současnosti.

Hrdá Pálava.

Hledím na tebe skrze sklenku vína. Nejkrásnější pohled na světě. Usmíváš se. Poslední doušekma sklenice je prázdná. Stejně jako jsem kdysi byla já. Ve víně je pravda. Tak mi ještě dolej, prosím. Ať seberu odvahu a dokážu si přiznat, že díky tobě jsem objevila lásku  k sobě. Až mě děsí  – všechno – co se děje. Je tohle ještě vůbec realita? Klíží se mi oči. Hlavu si pokládám na polštář.

A zatímco se propadám do říše snů, přehazuješ přese mě přikrývku. Choulím se do peří i do tvé náruče. Ještě poslední myšlenka a já pomalu usínám. Ukolébal mě pocit bezmezné důvěry, upřímnosti a laskavosti. Jak zvláštní stav momentálního bytí! Pevně mě svíráš ve svých pažích a mně konečně dochází ta prostá pravda — nikdy jsem se necítila víc svobodná než právě tady a teď. 

My lidé jsme zvláštní stvoření. Dokážeme vymyslet miliony důvodů, proč říct ne. Ale když najdeme jeden, který nám dodá odvahu říct ano, děje se to nejlepší.