Adam Zvonař: Vášeň dává prostor k tomu, aby lidé něco prožili
Tématem našeho nového printu je vášeň. Živelná, nezkrotná a úžasná síla. Šponuje naše výkony až za hranice možného a pohání nás dopředu. Oslovili jsme známé osobnosti napříč různými obory a na chvíli je zastavili. Také oni si s vášní tykají. Stala se neoddělitelnou součástí jejich života. Jak se vášeň promítá do tvorby malířky Aziay, módní návrhářky Terezy Rosalie Kladošové, youtuberky Bé Hà Nguyen či prvního sólisty Národního divadla Adama Zvonaře?
Když se s ním setkáte, odzbrojí vás jeho klid a ryzí upřímnost. Adam Zvonař jako První sólista Baletu Národního divadla už ztvárnil nepřeberné množství rolí. Vklouzl do kostýmu Louskáčka, prince Siegfrida nebo třeba Romea. Jeho dětství provázely libé zvuky Čajkovského Klavírního koncertu linoucí se z vinylu. Velmi brzy následovaly také první baletní krůčky, s nimiž začal ve 4 letech. Následně vystudoval pražskou taneční konzervatoř. Při studiích absolvoval stáž ve Washingtonu u americké baleríny Suzanne Farrell. V roce 2012 se stal sólistou ND. S tímto souborem měl možnost hostovat v Jižní Americe, Španělsku nebo Německu. V roce 2015 získal výroční cenu Opery Plus. Září nejen na divadelních prknech, ale i mimo ně. Taneční lekce totiž také vyučuje. Balet je tady podle něj totiž úplně pro všechny.
Zmínil jste, že pro Vás je vášeň balet. Co Vás vlastně přivedlo k baletu?
Přivedla mě k tomu vášeň někoho jiného. A to mého dědečka, který měl vášeň v klasické vážné hudbě. Vzal mě na Haydnův koncert v Dolní Lukavici. Já jako tříleté dítě jsem vydržel ten koncert nehnutě pozorovat. Dědečka to dost překvapilo. Rozhodl se, že by k hudbě bylo dobré zapojit také nějaký vizuální vjem. Tak mě vzal do divadla na balet. Kde hrála klasická hudba a na jevišti bez mluvení a zpívání se odehrávala určitá pohybová část Sněhurky a sedmi trpaslíků.
Takže jste ani neuvažoval, o ničem jiném?
Mně se to hned zalíbilo. A vždycky mě také fascinovalo divadlo. Když přemýšlím o vášni jako takové. Tak vnímám, že balet je jenom prostředníkem. Vášeň mi pomáhá dělat lidi šťastnými. Třeba tak, aby v tom divadle prožili emoce. Špatné i ty dobré. Aby si klidně i poplakali. To je má vášeň. Dávat lidem prostor k tomu, aby si něco užili.
Jaká byla celá ta cesta. Kdybyste se zpětně mohl ohlédnout. Od toho malého kluka, který začínal s baletem až k dnešku. Jaké to jsou pro Vás pocity, když se nad tím zamyslíte?
Myslím si, že to bylo vedení k určitému cíli. Pamatuji si, že jsem hrál na piano. V polovině roku jsem tam už, ale nechtěl chodit. A rodiče mi řekli, ať dodělám ten rok a potom klidně můžu skončit. Zkrátka mít nějaký cíl, něčeho dosáhnout a něco ukončit. Také si velmi vážím svých rodičů a prarodičů za to, že mi umožnili navštěvovat představení. Babička mě brala na představení do Národního divadla. To jsem miloval.
Tak to musí být krásné. Když dneska na prknech Národního divadla stojíte…
A nádherné na tom je, že mí současní kolegové jsou lidé, na které jsem v těch svých pěti, šesti letech koukal a vzhlížel k nim jako k ikonám. A nyní mám možnost s nimi spolupracovat. To je opravdu krásné.
Vy balet také učíte. Co by mělo být prvním impulsem, když bych si řekla, chtěla bych to zkusit?
Je to jako se vším. Důležité je udělat ten první krok. Odhodlat se a napsat mi. Zatím jsem se neshledal s nikým, kdo by byl zklamaný. Myslím si, že to dělám takovým způsobem, aby si v tom každý našel vlastní zalíbení. A objevil aha momenty a také něco nového v sobě. Tělo je neuvěřitelný nástroj, co všechno dokáže. Také je spojeno s psychikou, takže se při tanci vyplavují hormony štěstí a je to krásné pozorovat.
Osobně vnímám balet jako jednu z nejnáročnějších disciplín. Je tomu tak?
Ano, určitě. Na lekcích se mě často lidé ptají, jak to všechno mohu zvládnout. Všechno, ale začíná tou dlouhou cestou. To je to všechno, čím si musíme projít na konzervatoři. Všechna ta úskalí schovaná do 8 let nelehkého studia. Poté se ještě tanečník musí probojovat v souboru. Když se třeba tanečník přeje být sólista, tak musí mít něco navíc. Nějaký střípek jedinečnosti.
Co Vám pomáhá se koncentrovat, když jdete na představení?
Já teď slavím svoji 15. sezónu. A když se zpětně ohlédnu, tak v každé té fáze byla úplně jiná. Já teď mám rodinu, dceru. Takže na to nahlížím taky trošku jinak. Důležité pro mě je, aby to představení bylo dobře připravené. Musíme zkoušet denně. A všechno musí být perfektně nazkoušené. V baletu jde o nikdy nekončící cestu dokonalosti. Vždycky to může být ještě lepší.
K vášní patří i těžké chvíle. Co pro Vás bylo za těch 15 let nejtěžší?
Musím říct, že když na to nahlížím a shrnuju to, tak jsem asi měl to štěstí, že se ještě nestalo nic, co by bylo nějak extra těžké. Mám pořád balet rád. Nepotkalo mě žádné vážně zranění. Měl jsem ústřel. Minulou sezonu jsem měl poprvé natrhnuté lýtko. To mě malinko omezilo. Ale to jsou drobné chyby, které se dají napravit. Ta vášeň je tak veliká, že všechno předčí.
To se pak snadno stane, že jdete často přes hranu, že?
Připomíná mi to jeden dokument, který byl natočen s našimi sólistkami v divadle. V tom dokumentu bylo řečeno, že – my, když se ráno probudíme a nic nás nebolí, tak to není ono. Protože my musíme vědět, že jsme na něčem zapracovali. Proto je i ta bolest součást života. A my si na ni nestěžujeme, my ji bereme jako samozřejmost.